I když tento dialog nemusí být definitivní odpovědí jak postavit funkční mono-poly vztah, tak je podle mého cenný, protože nabízí pohled jak monogamních, tak polyaomorických lidí.
Její část konverzace je odsazená, moje normální. Jména a další osobní informace byly na její žádost odstraněny.
Můj přítel na mě vybalil tu poly záležitost a já myslím, že jsem naprosto mono. Je to neuvěřitelně bolestivé. Ptám se sama sebe, jak to sakra vydržet? Tvoje obecné návrhy jsou rozumné, ale co když si z celého toho poly konceptu chceš jen lehnout do rakve a umřít? Co když se díky další osobě vnucené do tvého vztahu cítíš znásilněná, protože sis nevybrala, že tuto zvláštní část svého života budeš sdílet s tou třetí osobou? Co uděláš, když ten tvůj má sotva čas pro tebe a teď chce dělit svoji pozornost mezi tebe a někoho jiného? Co uděláš, když ti tvůj partner řekne, že ho dusíš a buď akceptuješ, že je poly, nebo tě nechá? Co uděláš, když ti partner řekne, že se do někho zabouchl a cítí, jako by zahazoval všechno, co má s tebou, protože, no, prostě to cítí?Tohle může znít překvapivě, že to řekne někdo, kdo je polyamorický a kdo nevěří, že poly/mono vztahy mohou fungovat, ale...
Pokud se díky myšlence polyamorického vztahu cítíš takhle nešťastná, zvážila jsi, že můžeš být šťastnější v jiném vztahu? Není nic špatného na hledání vztahu s partnerem, který ohledně vztahu cítí věci stejně, a se kterým sdílíte to, co on chce.
Jsi zodpovědná za své vlastní štěstí. Pokud nejsi šťastná ve svém vztahu a vypadá to, jakoby ti vztah nedával to, co chceš, co získáš tím, když v něm zůstaneš? Je lepší bolest ze setrvávání ve vztahu, který ti nedává co potřebuješ, než bolest z toho, když ho opustíš?
Nevím, jestli je otázka jak to 'vydržet' skutečně ta správná. Jestli tě poly vztah má udělat šťastnou, pak to nesmí být něco, co prostě vydržíš; musí to být něco, co přijmeš, něco, co ti přinese radost. Udělat to, znamená změnit sebe sama.
Chtěla bych víc vysvětlit, jaký je styl uvažování poly, protože pro mono lidi je tak těžké tomu porozumět.
Například když jako mono člověk řeknu "miluji tě", znamená to krom něhy a chemie, že si myslím, že jsme tým a že tady vždycky budu pro tebe, když mě budeš skutečně potřebovat, a v krizi, pokud si budu muset vybrat, budeš pro mě vždycky na prvním místě. Znamená to, že se budu pokoušet dělat tě šťastným a nezraňovat tě, i když to pro mě bude dost těžké nebo nepříjemné (jen téhle snahy nezneužívej); a znamená to, že očekávám, že pro mě uděláš totéž. Znamená to, že budeme mít odlišné zájmny a strávíme spoustu času každý zvlášť, zatímco si budeme dělat své, ale dáváme si závazek, že se jako pár vzájemně začleníme do podstatných částí svých životů a že to může zahrnovat důležité věci, jako jsou děti, nebo rozhodnutí ohledně financí.
Znamená to, že jsi můj nejlepší přítel, člověk, na kterého se obracím kvůli probrání těžkých otázek, člověk, se kterým se nebojím mluvit o čemkoli, protože vím, že o tom nebudeš mluvit s nikým jiným. Jsi osoba, kterou si k sobě pustím nejblíž, až tak blízko, že tam nikdo jiný nemá co dělat, a já jsem jediná, koho ty pustíš nejblíž k sobě, a sdílením něčeho, co je velmi osobní a niterné, získáme niterně vroucí a vzájemně podporující se partnerství pro život; ale do něj tě můžu pustit jen tehdy, pokud si mohu být jistá, že nebudeš něco, co patří do niterně osobní oblasti, sdílet s někým cizím.
Někdy si říkám, jestli je pro člověka spjatého s monogamií možné pochopit někoho, kdo je spjatý s polyamorií, a naopak.
Pro mnohé, i když ne všechny, polyamorické lidi znamená láska naprosto totéž.
Jak já to vidím, tak jsou vlastně dva zcela odlišné přístupy k polyamorii. Jeden přístup, který já vyznávám, je, že polyamorie je o navazování blízkých, intimních, dlouhodobých vztahů - jako vytváření rodiny. Člověk se "vše sdílejícím" modelem polyamorie by souhlasil se vším, co jsi napsala, s tím dodatkem, že partnerství může zahrnovat více než dva lidi.
Druhý model je model "nezávislý člověk" (Free agent). „Nezávislý člověk“ má tendenci vnímat polyamorii jako prostředek proti tomu být kontrolován; jako osoba často jedná, jako by byl single, a často se nezastaví, aby zvážil vliv svých rozhodnutí na své partnery. Takovému člověku může představa partnerství, jaké jsi popsala, připadat svazující nebo ovládající.
Nechci žádného jiného milostného partnera - nejen kvůli tomu, že kdokoli jiný vypadá ve srovnání s mým partnerem nějak nezajímavě, ale protože, nehledě na to jak atraktivní se mi zdají mnozí lidé a jakou cítím náklonnost k jiným lidem, je pro mě nemožné být si tak blízká a oddaná ve stejnou dobu dvěma různým lidem - ne emocionálně a ne prakticky, ale z hlediska času a pozornosti.
Právě tohle je patrně klíčový rozdíl mezi někým monogamním a polyamorickým - polyamorický člověk cítí, že je schopen pustit takto blízko více než jednoho člověka a být si takto emocionálně blízký s více než jednou osobou. (Abychom byli fér - většina monogamních lidí ve skutečnosti nevěří, že by si mohli být takto blízcí jen s jednou osobou, ale spíš že si mohou být takto blízcí jen s jedním člověkem v daném okamžiku - a to je rozdíl...)
Samozřejmě, většina "nezávislých" polyamorických lidí, které jsem potkal, nechce nebo neoceňuje takovouto úroveň blízkosti.
Kdybych musela mít další milence s povrchními vztahy, vždycky by tu bylo velké riziko, že by mi uklouzlo něco, co jsem měla důvěrné se svým hlavním partnerem a co ta třetí osoba nemá co vědět nebo v tom být zahrnuta
Osobně nedělám rozdíly mezi "hlavním" a "vedlejším" vztahem přinejmenším v tom smyslu, že bych nikdy nikomu neřekl: "Ty jsi můj vedlejší partner." Nabízím emocionální blízkost všem svým parterům, pokud o to stojí.
Přesto mě udivuje, jaké věci vnímáš jako takto osobní. Mám tendenci se svým partnerům odevzdat plně a neskrývat před nimi věci jako soukromé; to neznamená že drbu o každém svém partnerovi mezi všemi ostatními partnery, ale znamená to, že mohou vědět všechno o mých důvěrných stránkách, pokud se tak rozhodnou. Můžeš trochu víc přiblížit, jak vidíš tu záležitost soukromí?
Jsem člověk s celkem rozsáhle a jasně definovanou úrovní soukromého prostoru; mám potřebu nechávat si některé věci kompletně pro sebe, nebo přístup k některým věcem omezovat jen pro minimum blízkých lidí. Myslím, že je to podobné tomu, když mnoho lidí potřebuje občas být o samotě (což naprosto nechápu, emocionálně vzato, protože pro mě je vnitřní soukromí dostatečné; ale respektuji, že jiní lidé potřebují být čas od času fyzicky sami). Jsem si jistá, že mnoho věcí, které považuji za osobní, jsou věci, které ty ochotně sdílíš s ostatními; ve skutečnosti mi to zní, jako že polyamorie může souviset s nízkou úrovní formality MBTI (pozn. překladatele: MBTI je osobnostní test Myers-Briggs Type Indicator). Jen pro úplnost, já jsem mezi ENTP a INTP :)
Tohle nemusí být nutně pravda. Podle MBTI jsem já ENTP, ale partner, se kterým žiji, je J a znám poly lidi z extrémů každého MBTI archetypu.
Myslím, že je mnohem příznačnější to, proč? cítíš potřebu udržovat toto soukromí. Jak bys dokončila větu: "Potřebuji uchovat tyto věci soukromé, protože..." a hlavně proč? Vyplývá to z potřeby zajišťovat bezpečí, nebo ze strachu být zranitelná? Nebo z něčeho úplně jiného?
Uff, jak vysvětlit potřebu soukromí? Vysvětlila bych to tak, že každý má tuto potřebu na nějaké úrovni, a byla by jen otázka, jak moc někdo cítí svou potřebu zachovávat soukromí, což je individuální. Odhaduji, že cítím potřebu udržovat tyhle věci v soukromí, protože jsem zjistila, že něco, co se dostane mimo vlastní hlavu, je jako rozhlášené do světa a čím méně emocionálně blízcí jsou lidé, se kterými sdílíš informace, tím větší je šance, že se informace rychle stanou veřejným tajemstvím, protože lidé, co ti nejsou moc blízko, necítí žádný zvláštní závazek, aby respektovali tvé přání udržet je v tajnosti.
To zní trochu jako bys říkala: "Potřebuji soukromí, protože potřebuji tyto informace udržet v soukromí" - tak trochu tautologie. :)
Dobře. Proč mám tak širokou potřebu soukromí? No, myslím že v případě milenky, kterou si můj partner našel bez mého svolení, nebo milenky, která se mi nijak zvlášť nezamlouvá nebo není vítaná, pak cítím, že je v podstatě cizí a nemůže být důvěryhodná, a navíc ji nechci mít jako součást své rodiny nebo s ní sdílet svůj domácí život, což je část mého života, kterou sdílím se svým mužem. Zvláště ne, pokud cítím, že má hodnoty, které jsou v rozporu s mými, nebo si myslím, že ona je ten druh člověka, se kterým bych se sama nepřátelila, nebo se jí aktivně vyhýbala.
Řekl bych, že taková osoba by neměla být dobrý partner pro tvého partnera. Obecně řečeno, mám tendenci oceňovat výběr partnera, který sdílí dost společného, abychom spolu vyšli.
Tady je příklad něčeho, co považuji za osobní: pokud jsem Paní Sebevědomá, Schopná Radit Celému Světu, tak NECHCI, aby můj partner konejšil jednu ze svých milenek, že ze mě nemusí být vystrašená, protože v soukromém životě jsem velmi jemná a ženská. Zatraceně, nic jí do toho není, jaká jsem ve svém soukromém životě. Může být milenka mého muže, ale pro mě je cizí.
Ze dvou důvodů nechci , aby takováhle osoba věděla, že jsem doma jemná a ženská. Za prvé nechci, aby mnou manipulovala pomocí informace, že mám takovouto stránku, nebo aby čekala, že se k ní budu takto chovat. Její vyloučení z okruhu mé rodiny a přátel je to, jak reaguji, když je mi do života násilím vecpán někdo, koho nemám zvlášť ráda. Druhý důvod je to, že nečekám, že udrží tuto informaci v soukromí. Čekám, že z toho bude brzy veřejné tajemství, že jsem doma velká měkkota. Tohle mi nevylepší moje vztahy s kolegy a klienty, kteří mě potřebují nějakou a mají problém představit si, že žena může být skutečně taková. Většina lidí má problém si představit, že lidé mohou být jak A tak B, když si myslí, že A a B jsou protiklady. Jak můžu být doopravdy kompetentní a racionální v práci, zvlášť když tu máme krizi, pokud jsem doma spíš tradičně feminní? Jen to ukáže, že v srdci jsem typická žena a "nedůvěryhodná". Tohle je ukázka chabého příkladu; ale jsou tu jiné věci, které by způsobily větší pozdvižení mezi klienty a kolegy - v neposlední řadě to, že můj muž je poly.
No, to nemusí být nutně pravda, není důvod, proč by musela být pro tebe cizincem. Ale předpokládejme, že je. Jak bys dokončila větu: "Nechci, aby věděla že jsem jemná a ženská, protože..."? (Jinak, než "to není její věc", což není odpověď, která skutečně vysvětluje proč.)
Protože jsem ji nepozvala do svého života a nechci s ní sdílet žádné neveřejné detaily svého života, dokonce ani jestli si barvím vlasy, nebo jak se cítím kvůli výsledkům své poslední soutěže. Není to její věc. I kdybych předpokládala, v hypotetickém případě, že si můj muž vybere za milenku mou velmi blízkou přítelkyni, takže bych s ní vlastně měla dřívější vztah, a nevadilo by mi takové sdílení části mého muže, dokonce i v tom případě jsou věci, které bych sdílela se svým mužem, jako svým manželem/milencem, ale ne s ní, jako svou přítelkyní. To může například zahrnovat to, kdyby se divila, proč se můj muž moc nezajímá o sex. Nechci, aby jí řekl, že proto, že se pokouším otěhotnět a on vyčerpává své zásoby v této oblasti.
Zajímavý příklad, protože tohle je přesně ten druh informací, o kterých si vážně myslím, že by je jako součást tvé rodiny vědět měla.
I když není součást tvé rodiny a její vztahy jsou udržovány oddělené, tohle je přesto něco, co by měla vědět.
Proč? Protože se jí to týká. Protože pokud otěhotníš, je rozumné předpokládat, že těhotenství a růst dítěte bude mít vliv na množství času a zdrojů, které jí on může věnovat. Protože to ovlivňuje druh a úroveň sexuální aktivity, kterou s ní možná může mít. Protože to má dopady na druh závazku, který k ní on může mít. Protože k tomu, že to je podstatná část tvého života, mít dítě, je to stejně tak podstatná část jejího života, a citová intimita je částečně založena na sdílení informací, které jsou pro tebe důležité.
Není to její věc.
Nesouhlasím. V tomto případě, pokud je s ním spojená a je to důležité pro něj, pak je to i její věc. Nemusí to být její volba a ona nemusí mít co mluvit do toho, jestli se dva z vás rozhodnou mít spolu dítě... Ale nesporně se jí to týká.
Ale fakt, že já si myslím, že ona NENÍ součást mé rodiny a já si s ní nejsem citově blízká, znamená, že z mého pohledu tohle je něco, co ona NEMUSÍ vědět. Nepotřebuji, aby to věděla. Z mého pohledu jí fakt, že si je blízká s mým mužem, nedává právo být si blízká se mnou a znát o mě věci, které jsou soukromé. Fakt, že na ni tyto věci mají vliv, je její problém. Ona se rozhodla vstoupit do vztahu, kde ji některý z partnerů nechtěl. Ano, v jejím postavení je to něco, co by měla vědět. Takže čí zájmy tady zvítězí? Vidíš, proč chci být vůdce smečky? :)
Pořád dost nerozumím, proč nechceš, aby věděla věci o tobě; vypadá to, jako že začínáš s východiskem, že budeš vždycky a automaticky nepřátelská ke každé takové osobě a ona k tobě, a pak tohle používáš jako vysvětlení, proč ten vztah bude nepřátelský. Zdá se mi, že tento předpoklad se pravděpodobně stává sebenaplňující.
Dobře, tady je jiný příklad. Pokud je můj muž unavený a protivný, tak nechci, aby jí říkal, že je to proto, že jsme měli noční hádku o problému X a určitě nechci, aby s ní probíral detaily naší hádky a slyšel její názory. Opět, moje rozpory s mým mužem jsou osobní a nejsou její věc.
Tohle vypadá rozumě, i když já osobně usiluji daleko méně o udržení hádek v soukromí. Podle mě dojde k hádce, protože ve vztahu existuje problém; osoba, se kterou se hádám, není můj nepřítel, protože oba máme stejný cíl - mít vztah, který nás oba udělá šťastnými. Cíl hádky není vyhrát nad druhou osobou, ale vyřešit problém. Jedna z výhod polyamorie je, že někdy se na problém zaměří víc hlav, které problém někdy vyřeší snadněji. Ale chápu, že hádky jsou emocionálně velmi vypjaté a nemusíš chtít "prát své špinavé prádlo" před někým jiným, nebo aby se detaily hádky probíraly mimo tvůj vztah.
Jiná věc je, že nechci, aby ji žádal o radu, co mi koupit k výročí (jeho romantické dárky pro mě jsou osobní mezi námi dvěma), nebo bůh chraň, jak mě lépe uspokojit v posteli (to je něco, co bychom měli hledat my dva společně a VÁŽNĚ to není její věc). Nechci, aby se s ní dělil o informace ohledně posttraumatických událostí mého života, nebo o problémech, kterým čelím a které s ní nemusím chtít sdílet. Nechci, aby jí vykládal, že jsem dostala pěkně tučnou odměnu, když vím, že ona má finanční potíže, a díky tomu se může ona cítit špatně. Atd. atd.
Přiznejme si, že lidé jsou "ukecaní" a komunikují s těmi okolo sebe daleko víc, než si možná uvědomují. Kdokoli, kdo ví jak vnímat náznaky, se o tobě patrně může dozvědět mnohem víc, než by ti bylo příjemné, i bez citových vztahů tvého partnera.
To stále vyvolává otázku, která mě zajímá. Lidé neustále vstřebávají myšlenky a informace ze svého okolí. Opravdu ti záleží tak moc na tom, kde je zdroj nějaké myšlenky? Je vlastně nějaký rozdíl mezi tím, když tvůj partner objeví u své další partnerky něco, co by rád zkusil s tebou v posteli, nebo na ten nápad přijde při rozhovoru s kamarádem v práci, nebo z časopisu, nebo proto, že jen viděl film "Sekretářka" a myslel si, že to bylo fakt sexy? Je pro tebe původce té myšlenky nebezpečnější, pokud je jím jiná partnerka, než když je to jeden z ostatních způsobů? Vadí, jestli ho napadl dárek k výročí díky reklamě v televizi, nebo z výlohy v klenotnictví, nebo víc vadí, jestli ho to napadlo díky jeho další partnerce? Konec konců on tu myšlenku na závěr zhodnotí a udělá rozhodnutí založené na vztahu s tebou a na svých vědomostech o tobě; má ta myšlenka menší cenu, pokud přichází od další partnerky, než pokud pochází z reklamy v televizi?
Ano, záleží na tom. Reklama v televizi je neosobní. Pokud můj muž přijde na nápad tady, je to v zásadě jeho nápad. Pokud on a další osoba spolu upečou ten nápad, tak je to nápad jich obou, i když on může být ten, co mi to dá. Už to není symbol našeho osobního vztahu, je to dárek od více lidí. To je v pořádku, pokud tu druhou osobu mám ráda a pokud je to neutrální událost, jako třeba narozeniny; ale není to v pořádku, pokud je to příležitost jako je výročí, které oslavuje náš soukromý osobní vztah. A není to v pořádku, pokud je to někdo, koho nemám ráda. Nepřijímám dary od osob, které nemám ráda, pokud neexistuje nějaký zásadní společenský závazek, proč je přijmout. Určitě z takových dárků nemám radost, nejsou pro mě důležité samy o sobě (můžu si koupit cokoli, pokud chci), ale spíš mi připomínají dárce. Podobně pokud dostane nápad jak mě potěšit v posteli díky tomu, že nad tím sám přemítá vlastní hlavou, nebo pozorováním toho, co dělá s tou jinou ženou, OK. Je to jeho nápad. Pokud jí o tom ŘEKNE a oni dojdou k tomu, co by se mi mohlo líbit, a pak příště tu novou věc vyzkouší, najednou nespím jen s ním - spím s oběma. Ona tím vstoupila do mého sexuálního života. BLE! A je to nevhodné vzhledem k tomu, že ona není součástí rodiny a já s ní vůbec nechci sdílet svůj osobní život.
Vážně moc nechápu, jak může někdo mít poly vztah, zvlášť jeden člověk s několika hluboce oddanými vztahy, a přitom se vyhnout tomuhle druhu mezivztahového informačního prosakování. Pokud máš potíže s partnerem X, copak nemáš potřebu hledat útěchu a radu u partnera Y? Není to lákavé sdílet všechny části svého života se všemi svými partnery a sdílet informace, které jsou skutečně zajímavé a důležité, jako třeba pokusy otěhotnět, i přesto, že je to pro partnera X silně osobní?
Určitě. A myslím, že pro mnoho polyamorických lidí tyto věci nejsou silně osobní. Polyamoričtí lidé, víceméně z podstaty, touží po vícenásobných citových vztazích a pro mnoho poly lidí jsou sdílení a intimita podstatné části jejich citových vztahů; není těžké dojít k závěru, že mnoho polyamorických lidí, včetně mě, rádi sdílí tyto věci s více, než jednou osobou.
A pokud jsi doopravdy diskrétní, jak vytváříš skutečně hluboký vztah s každým partnerem, když je toho tolik z tvého života tajné a mimo diskuzi?
Často nejsi.
Samozřejmě ne každý chápe tento druh sdílení jako nezbytnou část vztahu; ale mnoho lidí, včetně mě, ano.
Život je o tóóólik jednodušší, když jsi mono.
Jednoduchost je v subjektivním pohledu pozorovatele. Mě připadá monogamie strašlivě komplikovaná a zatížená tajemstvími a nečekanými časovanými bombami. :)
Záleželo by na tom, kdybys cítila, že jsi mohla, ovlivnit výběr partnerky tvého partnera?
Je tu další problém, který v polyamorii vidím. Řekněme, že jsem měla další partnery. Vždycky by tu bylo riziko, že jeden z těch dalších partnerů tě časem bude chtít nahradit jako můj hlavní a já nejsem ochotná ti takto ublížit.
Hmm. Proč tohle ubližuje? Já osobně stojím za myšlenkou, že člověk může mít více než jednoho hlavního partnera, a nevidím v tom rozpor. Ale také nevidím problém v tom nebýt u mé partnerky číslem jedna.
Já vážně nerozumím tomu, jak někdo může NECHTÍT být číslem jedna pro svou milovanou partnerku - a řeknu ti proč (možná můžeš tu poly perspektivu trochu víc objasnit?):
Důvod, že se jako mono nemůžeš vyrovnat s tím, že nejsi hlavou smečky, je částečně emocionální - udělám tu další osobu hlavou smečky, ve skutečnosti svým jediným psem. Zatímco můžu rozumět tomu, že má v sobě zabudovanou nějakou (pro mě) divnou neschopnost zabránit si, aby jednal na základě své zamilovanosti do mě, tak přinejmenším čekám, že v rámci kompromisu s mým mono pohledem na svět, mě dá na první místo.
Taky potřebuji být vůdce smečky proto, že potřebuji vědět, že když půjde do tuhého a je tu vážný konflikt zájmů mezi mnou a jinou partnerkou, on udělá to, co je nejlepší pro mě a ne pro ni. Kde je jinak ta Oddanost s velkým O? Oddanost, pro mě jako mono, neznamená jen, že se mnou budeš sdílet nějakou blíže neurčenou část svého života, možná větší, nebo možná menší, nebo možná měnící se s časem. Znamená to, že budeš při mě stát, dlouhou dobu, aniž by se zájmy někoho jiného dostaly přede mě, s možnou výjimkou našich dětí.
Hmmm. Už se mi tu rýsují nějaké koncepční potíže.
Nevěřím, že polyamorický člověk je člověk, který není schopen zabránit si v jednání na základě zamilovanosti. Vůbec ne. Ve skutečnosti zodpovědní polyamoričtí lidé velmi pečlivě zvažují následky a dopady činností na základě pocitů ještě dříve, než jednají; v tom případě nemyslím, že je nějaký rozdíl mezi zodpovědným polyamorickým člověkem a zodpovědným monogamním člověkem. Určitě jsem nikdy necítil, že nemám schopnost zabránit si jednat na základě své zamilovanosti; jistěže mohu, a často se tak rozhoduji, nejednat na základě své zamilovanosti.
Je zajímavé, že zmiňuješ děti, protože to ukazuje, že existuje situace, kdy, jak vidíš, dát přednost potřebám někoho jiného - jmenovitě dát přednost potřebám svých dětí - automaticky neznamená, že zde může přestat oddanost mezi tebou a tvým partnerem.
A ve skutečnosti mi to připadá, že monogamní páry často mají potřeby svých dětí na prvním místě, a přitom to nijak neznamená, že v páru není jeden zavázán druhému.
Věřím, že vícenásobná oddanost i vícenásobná oddanost s velkým O, jsou možné. Například pár může být oddaný svým dětem, i když mají dvě, a pár má závazek naplňovat potřeby těchto dětí, i kdyby se stalo, že by obě děti potřebovaly něco v tutéž chvíli.
Dobře... Myslím, že klíčová věc je to, že děti mají obecně přednost před vším ostatním, i když jde do tuhého (jako kdo bude zachráněn první z příslovečného hořícího domu), protože ty jsou naše budoucnost. Závazky k více dětem fungují hlavně proto, že děti mají také závazky jeden k druhému.
Můžeš si dovolit nezúčastnit se narozenin Boba a jít místo toho na Alanovu promoci, protože i Bobovi záleží na Alanově štěstí. Myslím, že tohle není nutně ten případ mezi všemi partnery v poly vztahu, zvlášť když jeden z partnerů je vlastně mono a vůbec není šťastný ze sdílení, natož aby měl zájem o blaho všech ostatních "vetřelců".
Podle mých zkušeností to je jedna z věcí, která činí dlouhodobý citový intimní polyamorický vztah funkčním - ten pocit závazku.
Pokud moje partnerka začne investovat do citového vztahu s jinou osobou, pak to necítím tak, že by se mi ta osoba vnucovala. Myslím, že velká část toho je důvěra, že pokud už spolu z nějakého důvodu přestaneme vycházet, pak ona bude respektovat svůj vztah se mnou tím, že ustoupí od rozvíjení vztahu s tou jinou osobou. Věřím jí, že dělá rozhodnutí, která respektují moje potřeby a respektují náš vztah, takže nemám pocit, že mi ona něco provádí.
A tohle mi dává možnost podat ruku jejímu partnerovi a vybudovat si s tím člověkem vlastní přátelství. Takto jsem si vytvořil některá pro mě velmi cenná přátelství. Pro mě může být partner mého parnera zdrojem radosti; jinak řečeno je to jako získat dva přátele za cenu jedoho. :)
Myslím, že část problému začíná, když potenciální novou osobu vnímáš jako "vetřelce".
Pokud se cítíš bezmocná k chování tvého partnera, nebo máš dojem, že nemáš co mluvit do jeho rozhodnutí, nebo máš pocit, že tvůj partner nectí a nerespektuje váš vztah při rozhodnutí, která dělá, tak je mi jasné, odkud tvé pocity vychází. Sám jsem to cítil v situacích, kdy jsem měl dojem, že se partner nijak zvlášť nezajímal o to, jaké měly jeho rozhodnutí pro mě důsledky, nebo nebral v úvahu náš vztah, když se rozhodoval rozvíjet nějaký nový.
Co jsem nicméně zjistil, je to, že dává smysl, že můj vztah je prioritou pro mou partnerku a že jí mohu věřit, že neprovádí věci, které by pro mě mohly být škodlivé nebo destruktivní, což mi umožňuje dívat se na její další partnery bez pocitu, že jsou nevítanými vetřelci. Mít takové pocity ti změní celý svět, vážně.
Beru polyamorii přinejlepším jako rodinu skládající se z různých nevlastních dětí, které se nijak zvlášť nemilují. Dost složité k udržení. Chápu přesto tvůj pohled ohledně přístupu, kdy se pokoušíš vybrat partnery, kteří mohou být přátelé s tvými existujícími partnery. Řeknu o tom svému muži. Byla by to zcela jiná situace, být požádána o sdílení s někým, koho bych měla ráda, respektovala ho a komu bych důvěřovala, spíš než když je mi vnucována do mé "rodiny" nějaká náhodná osoba, se kterou bych se sama od sebe nikdy nechtěla stýkat.
Samozřejmě. V tom je zcela zásadní rozdíl.
Uvědomuji si, že vztah mezi rodičem a dítětem není stejný, jako vztah mezi dvěma milenci, ale současně si myslím, že oba ukazují, že jsou možné závazky k více než jedné osobě.
Správně uvádíš, že vážný konflikt mezi tebou a další partnerkou tvého partnera může vytvořit situaci, kdy je pro něj prakticky nemožné, být zavázaný oběma z vás. Je několik rozdílných přístupů, které mohou lidé využít při vyrovnávání se s takovým druhem situací. Nejobvyklejší z nich, který jsem viděl, je vytvořit hierarchii vztahů s jedním "hlavním" vztahem, majícím přednost před všemi "vedlejšími" vztahy.
Podle mých zkušeností má tento přístup pár nedostatků. První je to, že není vždycky možné předem vnutit vztahu nějakou podobu. Když se začneš pokoušet vymezovat své vztahy ještě před tím, než je vůbec započneš... no, pokud to funguje, je to věc náhody.
Vztahy se mohou vyvíjet a často se také vyvíjejí neočekávaným směrem a lidé nejsou vždy dobří v předvídání toho, co je učiní šťastnými.
Jiný nedostatek je, že člověk na druhé pozici může zjistit, že začíná cítit odpor ke vztahu, který mu nenaplňuje jeho potřeby. V tomto okamžiku se může začít cítit v pasti, když se nechce postavit bolesti z opuštění vztahu, ale také není spokojený ve vztahu. Současně je pro hlavního partnera těžké cítit skutečnou jistotu, protože ta jistota vychází z toho, že je č. 1, a být č. 1 je možné jen tak dlouho, jak dlouho se jeho partner rozhodne to umožnit. Pokud člověk vytvoří dohodu k udržení někoho jiného jako č. 1, bude to trvat jen tak dlouho, dokud bude dodržovat tu dohodu.
Všimni si, že netvrdím, že hlavní/vedlejší nemůže fungovat. Je mnoho lidí, kteří jsou naprosto spokojení ve vedlejším vztahu a nijak zvlášť nechtějí nebo nepotřebují víc. Ale není vždycky možné předem říct, jestli to bude směr, kterým se vztah bude ubírat.
Druhý způsob, pomocí kterého se lidé někdy vyrovnávají s možností konfliktu mezi partnery, je udržovat si odstup od všech svých partnerů, nebýt tak úplně oddaný s velkým O ke komukoli z partnerů a udržovat všechny vztahy relativně volné. Znám hodně poly lidí, kteří to dělají, přesto se mi to zdá jako zpronevěření se myšlence mít citový vztah na prvním místě. Pro mě je obrovské potěšení v intimitě, věrnosti, v blízké a propletené záměrně vytvořené rodině; nevěřím, že bych to potěšení našel, pokud by všechny moje vztahy byly náhodné, nebo volnější.
Třetí přístup spočívá v pečlivém výběru partnerů a volbě neusilovat o vztahy v případech, kdy jsou konflikty mezi existujícími partnery. To je to, co se snažím dělat. Koneckonců své partnery miluji; záleží mi na nich a chci se o ně starat a dělat co můžu, abych jim pomohl být šťastnými. Pokud poznám nového člověka a začnu k němu něco cítit a rozvíjet s ním vztah, pak se tento nový vztah utváří po etapách; není to o: "Jo zlato, potkal jsem tuhle osobu a ona je teď hlavní partner." Jak se vztah rozvíjí, pokud je jasné, že jsou pravděpodobné konflikty s mými existujícími partnery, nebo pokud tato nová osoba dá najevo, že vztah nebude slučitelný a nebude se doplňovat s mými existujícími vztahy, pak se mohu rozhodnout, že už ten vztah dále nebudu udržovat.
Všichni mí partneři se navzájem znají a sami si vytvořili vazby na mně nezávislé. Toto je velmi důležitá součást zajištění toho, že nedojde ke konfliktům, o kterých mluvíš. Ve skutečnosti jsem měl vztahy, ve kterých nový partner vycházel velmi špatně s některým existujícím partnerem a vytvářel konflikty a hádky; a já se rozhodl takový vztah nadále neudržovat.
Jistota pro mě nepochází z toho být č. 1, ať už to znamená cokoli; spíš pochází z důvěry, že mi záleží na štěstí mých partnerů, jsem oddaný tomu vidět tyto vztahy růst způsobem, který obohacuje životy všech, a nebudu usilovat o nové vztahy, které ničí mé existující partnery.
Stanovení rozdílu mezi kontaktem, kterým se rozhodnu zabývat, a tím, kterým se zabývat nebudu, spočívá často v tom, jak ovlivní partnery, které už mám, a jestli tento nový vztah pomůže posílit, nebo oslabí mé existující vztahy.
Vazby mezi mými partnery už závisí na nich samotných. Kdyby mě najednou srazil autobus, nebo bych byl teleportován na nějakou vzdálenou planetu, moji stávající partneři by stále byli součástí života ostatních, protože si vytvořili přátelství, která na mě nezávisí. To je důležité pro zajištění toho, aby konflikt nebyl destruktivní bez hledání jak udržovat umělé vazby mezi tím, kdo je nahoře a kdo pod ním.
Mám problém pochopit ideu "oddanosti" v poly vztahu. Pokud neslíbíš, že při mě budeš stát a moje zájmy pro tebe budou v rozhodujícím okamžiku na prvním místě, tak to není Oddanost s velkým O a proto to není ve své podstatě ani vztah, jak ho chápu já jako mono. Jsme jen milenci, nebo kamarádi s výhodami, nejsme manželé dokonce ani přátelé. (Tohle zjevně funguje jedině pokud nezneužiješ mé oddanosti vyžadováním více, než ti můžu dát, nebo vyžadováním věcí, které mi ubližují; a jak říkáš, ačkoli někdo může něco slíbit, život je život a nikdy nemáš naprosté záruky. Ale tady jsou sliby dávány a uznávány jako ta nejlepší možnost.)
Pro mě je oddanost ve slibu stát při své partnerce a dávat prioritu jejím zájmům, nikoli nutně stát při ní a dávat závazky k ní na "první místo". A jak jsi právě řekla, tohle platí dokonce i v tradičních monogamních vztazích, kde někdy lidé musí dát své děti na první místo.
Potřebuji být hlava smečky, protože čas a množství pozornosti mého partnera jsou omezené a já vím, že on nemá omezený počet zamilování, která se u něj mohou vyvinout, a vím, že se jim všem bude chtít věnovat, a vím, že pokud je momentálně zamilovaný jen do několika málo osob (jak to vypadá), tak v jistý moment mu dojde čas a energie a někdo bude muset být nahrazen, nebo přinejmenším se dostane na okraj zájmu z hlediska času a pozornosti.
To všechno naprosto platí. Láska nemusí být omezená, ale čas a pozornost zcela jistě jsou.
Přesto nemusí nutně platit, že to znamená, že tím musíš trpět. Předpokládejme, že právě teď nedostáváš 100% času a pozornosti partnera; takže je pro tebe zřejmě akceptovatelné mít méně než všechen partnerův čas a celou pozornost. (Ve skutečnosti si myslím, že to je zdravé; je těžké si představit vztah, ve kterém každý partner věnuje 100% svého času a pozornosti druhému partnerovi, a který není disfunkční).
Je také důležité zjistit, že být monogamní neznamená, že se nemůžeš dělit o jeho čas a pozornost. Mám přítelkyni, která se momentálně stará o svou nemocnou matku, do čehož investuje svůj čas a pozornost. Celkem to vypadá, že je to víc času a pozornosti, než může věnovat jinému partnerovi. Pokud se tvůj partner musí starat o nemocného nebo zraněného příbuzného, nebo pečovat o své rodiče, nesdílíš s nimi jeho čas a pozornost. A je to pro tebe odlišné, oproti sdílení jeho času a pozornosti s jinou partnerkou? Pokud ano, tak proč?
Je to naprosto rozdílné, protože to je jeho matka, no v takovém případě, že je jí špatně nebo je nemocná, je péče o ni činnost, kterou nelze morálně odepřít (ve skutečnosti je to druh příležitosti, jak jí vynahradit všechny ty roky, kdy mu ona věnovala štědrou pozornost, když to on potřeboval; toto je činnost, která se přebírá s láskou a ochotou). Ale v případě jiného partnera je úbytek pozornosti, kterou mi dává, zcela dobrovolný. On se rozhoduje vzít mi část času a dát ho někomu jinému. Navíc, když k té další osobě necítím ani přátelství ani oddanost, a ke všemu množství času, který mi odebral, ničí můj vztah s ním. Tohle mě pěkně štve.
Ale neplatí totéž, pokud jde o čas a pozornost v citovém vztahu? Má větší význam důvod skrytý za nějakou ztrátou času a pozornosti, než skutečnost, že jsi přišla o čas a pozornost?
Je to jako pokoušet se sdílet své manželství s výjimečně chudou a vybíravou matkou nebo tchýní, což taky není situace, ze které bych byla nějak zvlášť šťastná. Co se týče času a pozornosti (v protikladu k mému zásadnímu mono postoji nechtít sdílet), to není žába na prameni, jde spíš o to, že jak můj muž tak já máme tak nacpaný rozvrh, že už teď máme sotva dost času jeden pro druhého. Pokud se on rozhodne sebrat svůj vzácný čas a strávit ho jinde, tak se ptám, jak dlouho by náš vztah zůstal blízký. Musíte spolu strávit alespoň nějaké minimální množství času, jinak vztah chřadne.
Jedna z výhod blízké, oddané, rodinně orientované polyamorie je to, že je daleko snazší věnovat čas a pozornost všem svým partnerům, pokud mají vzájemně blízký vztah a dobře spolu vycházejí. A obecně, myslím v jakémkoli vztahu, monogamním nebo polyamorickém, je konstruktivnější říct svému partnerovi co potřebuješ pomocí pojmů týkajících se přímo tebe, než pomocí nepřímých obratů; "potřebuji víc tvého času" je lepší, než "potřebuji, abys trávil méně času v práci" nebo "potřebuji, abys trávil méně času se svými modely vláčků" případně "potřebuji, abys trávil méně času s Lisou".
Rozumím ti, ale taky myslím, že "potřebuji víc času s tebou" logicky znamená, že ten čas se musí vzít někde jinde - a hádej kde.
Vím, že na svém webu doporučuješ všem partnerům trávit čas společně, což bych mohla chápat, že by bylo skvělé řešení, pokud by byl každý poly a také kdyby každý dostal alespoň minimální množství naprosto soukromého času, které potřebuje k udržení vztahu. Nejsem si jistá, jestli by to fungovalo i u mono, kvůli zásadní nespokojenosti s celým konceptem sdílení. My mono můžeme potřebovat, aby veškerý čas, který získáme s naším mužem, byl naším časem, jen nás samotných.
Mám zkušenost, že čas a pozornost, kterou věnuji novému partnerovi, obvykle pochází nejprve z času a pozornosti, které jsem věnoval svým koníčkům a zájmům, nikoli z času tráveného se svým existujícím partnerem.
Ale ano, ve finále je jen omezené množství času a pozornosti. Tohle je další důvod proč pečlivě vybírat vztahy, do kterých investujete, spíše než investovat do každého zamilování, které člověka potká. Člověk má omezené množství času; měl by moudře vybírat, jak ten čas stráví.
Tohle je vážně potíž a skutečná mono námitka k poly vztahům, stranou obyčejné sexuální žárlivosti. V určitý moment, pokud na tom nepracuješ, se starý vztah stane rutinou a začíná být méně důležitý než tvé koníčky, tvé zájmy a obzvláště tvá nová pobláznění. Mono lidé se rozhodnou, že se budou chránit od svodů bezstarostně opustit starý vztah prostě tím, že se vyhýbají novým vztahům. Pokud jsi poly, nevzrůstá riziko, že starý vztah bude vypadat jako ta nejnudnější, nejpostradatelnější věc v nabídce, když jsi postaven před rozhodnutí jak využít vzácný čas a pozornost? Zvláště, když ostatní vztah(y) ve tvém životě jsou ve fázi nadšení/posedlosti?
Pro mě ne.
Soudím, že přesně tohle se stane mnoha poly lidem, ačkoli ty osobně činíš rozhodnutí, které mají zajistit, aby se to nestalo. Vypadá to, jako že to může a nemusí být oprávněný strach v závislosti na tom, jakým typem člověka se nakonec ukáže být můj muž.
Ano.
V poly komunitě strávíme hodně času diskutováním o "Energii Nového Vztahu" (ENV), tomu závrať způsobujícímu, vzrušujícímu nadšení, které doprovází nový vztah. Někdy ENV může odsunout do pozadí všechno - nejen existující vztah, ale také práci, koníčky, jídlo, spánek...
Nehodlám předstírat, že to není problém. Znal jsem lidi, kteří se zdánlivě identifikovali jako polyamoričtí, přinejmenším z části, protože milovali to nadšení z nového vztahu, a kteří neustále začínali nové vztahy.
Já nemám energii nového vztahu nijak zvlášť v oblibě. Myslím si o ní, že je to nepříjemné vyrušení, a chci si tím projít tak rychle, jak je to jen možné. Problém s energií nového vztahu není to, že přetahuje mou pozornost z existujících vztahů - což nedělá - ale spíš, že mi brání doopravdy vidět mou novou partnerku takovou, jaké přesně je. Intenzita ENV znamená, že je pro mě těžké skutečně poznat mou novou partnerku, doopravdy jí porozumět a vytvářet s ní intimitu; když cítíš toto závratné nadšení, tehdy je velice přirozená lidská tendence projektovat do tohoto člověka své vlastní představy a své vlastní myšlenky. Z mého pohledu mít tohle za sebou a skutečně poznat svou partnerku mi dává to dobré.
Na druhé straně na dlouhodobém vztahu mají lidé mnoho věcí za nezajímavé - důkladné vzájemné poznání, přirozené splynutí a podobné věci - to je to, co já chci nejvíc. Miluji takový druh vztahů; tohle je na tom to dobré!
Já chci nějaký druh slibu, že pokud se někdo stane méně důležitým, tak se to nestane mně - pokud někdo musí trpět pro svou neschopnost ovládat svou zamilovanost, tak ať je to jedna z těch žen, které naruší můj vztah. A abych od začátku věděla, že ten muž je poly. Neudělala jsem nic, za co bych si zasloužila jednání jako s autem nebo se žetonem v kasínu, kteří jsou oceňováni, když je máš, ale snadno se prodají, což je to, jak mi jako mono zní vedlejší nebo dokonce také hlavní postavení.
S tímhle nemůžu nesouhlasit. Znám polyamorické lidi, kteří někdy vypadají, že zacházejí se svými partnery jako s nedůležitými. Jistě, znal jsem manželský pár, který se označoval jako polyamorický; žena měla další přítelkyni, i když muž neměl nikoho jiného. Jednoho dne se stalo, že si manžel našel jinou partnerku - a žena hned zjistila, že žárlí, je konfliktní a ani trochu se jí nelíbilo dělit se o svého manžela s novou ženou. Nakonec přistoupila ke svému muži a požadovala, aby ukončil jeho vztah, a řekla mu: "Pokud se zbavíš své přítelkyně, zbavím se já té své taky, takže to bude fér."
Je zbytečné říkat, že na tom nebylo nic "fér". Nakonec nebyl dlouholetý vztah nic víc, než možný ústupek k obětování, pokud to přinese jistý zisk. Tohle je, podle mého, neetický nebo bezcitný způsob, jak praktikovat polyamorii.
Nechci být možný ústupek a nechci, aby mí partneři byli možnými ústupky. Přesto si nemyslím, že být také-hlavní nutně znamená, že se tak moje partnerka musí cítit. Pokud bych si vybíral své partnery moudře, tak by nebylo potřeba vyměňovat jednoho za jiného; každý je jedinečný, nikdo nemůže převzít místo jiného člověka a nikdo nechce převzít místo jiného člověka.
Vím, že tohle zní jako velmi odporný a nezdravý druh přístupu k věci, ale pak si myslím, že chtít po někom mono, aby vlastně nacházel potěšení v poly vztahu, může být příliš velký požadavek.
V tom je ta potíž; nakonec je mono/poly vztah polyamorický vztah. Nezáleží na tom, jaké uspořádání mu vnutíš, stále je to ze své podstaty polyamorický vztah. Monogamní člověk, který nemůže být šťastný v takovém vztahu je naprosto rozumný a patrně moudrý, když řekne: "Tohle nechci."
Chtít po monogamním člověku, aby byl šťastný v polyamorickém vztahu, znamená chtít hodně, o tom není pochyb. Ale chtít po monogamním člověku, aby se podílel na vztahu, který ho neudělá šťastným, a nemůže ho udělat šťastným, to znamená chtít ještě víc. Pokud se dva lidé vzájemně milují, ale jeden nemůže být šťastný v polyamorickém vztahu a druhý nemůže být šťastný v monogamním vztahu, pak je rozumné uvážit, že možná ten vztah nemůže naplňovat potřeby obou lidí, a pak to možná není ten správný vztah ani pro jednoho z nich.
Pokud monogamní člověk nemůže být šťastný v poly vztahu, tak všechno, co můžeš doopravdy čekat, je to, že tě mono člověk bude stále milovat a bude dělat to nejlepší proto, aby se přizpůsobil situaci - s humorem, dobrou vůlí a takovým množstvím tolerance, jaké je schopen. Pořád si myslím, že pro mě, jako mono, by odpadlo mnoho špatných pocitů, kdybych si mohla být jistá, že pro svého poly partnera budu takříkajíc Žena č. 1. Není to tak dobré, jako být Jediná Žena, ale dalo by se s tím žít, pokud bych mohla bojovat se svou žárlivostí; a ani já nechci, aby on trpěl v našem vztahu, ergo kompromis na obou stranách. Pokud nechce mít hierarchii mezi svými poly partnerkami, fajn, ale já nejsem poly partnerka, jsem jeho mono partnerka a potřebuji ji.
Myslím, že bys pravděpodobně zjistila, že mít určenou pozici Ženy č. 1, ti nemusí dát pocit bezpečí nebo oddanosti, který hledáš. Podle mých jednoznačných zkušeností se stanovení vnitřního uspořádání ve vztahu vlastně nevypořádává s citovými reakcemi. Někdy se přihodí to, že například pokud tvůj pocit jistoty a bezpečí ve vztahu závisí na tom, že z tebe tvůj partner udělá č. 1, tak se nikdy nemůžeš doopravdy uvolnit, nebo cítit naprosto jistá, protože stejně tak snadno, jak tě stanovil č. 1, může partner to ustanovení změnit. Bezpečí, které závisí na vnějším faktoru mimo tebe a mimo tvou kontrolu, není bezpečí.
Co hůř, často je tu dlouhodobý, nepřímý a sotva zřetelný důsledek tohoto druhu vnitřního uspořádání, který vůbec není intuitivně zřejmý.
Pokud tvůj partner investuje do jiného vztahu, pak si pravděpodobně vytváří citovou intimitu a citovou zranitelnost vůči jiné osobě. Pokud pak tento vztah z jakéhokoli důvodu ztratí, dá se čekat, že to bude bolet.
A v tom to je. Bude to bolet, i když on bude souhlasit, že je nutné ten vztah ukončit, aby dodržel svůj slib, že tě udělá č. 1. Bude to bolet, i když výslovně souhlasil s pravidly, která ti dávají moc ukončit jeho ostatní vztahy, nebo mu říct, ať si vybere tebe místo jeho ostatních vztahů.
Pokud děláš věci, které tvému partnerovi ubližují, i když jste s nimi vy oba souhlasili, může to váš vztah zničit. Pokud tohle pokračuje dlouhý čas - pokud partnerovi ubližuješ znovu a znovu, byť neúmyslně, i když ta bolest je následek věcí, se kterými dobrovolně souhlasil - bude to začátek konce tvého vztahu s ním. Nakonec, až uplyne dost času a přijde dost bolesti, můžeš zjistit, že to ničí tvůj vztah... tak, že tvůj vztah je neopravitelně zničený právě tím, co bylo zamýšleno k jeho ochraně.
Rozumím ti, ale myslím, že tady v téhle zemi fandíme pravidlům a "dodržet, co jsem slíbil" je dost na to, abych byla celkem schopná navrhnout základní pravidla a pak se postarat, aby věci šly podle těchto pravidel. Pokud se to vedlejší partnerce vysvětlí tak, že takový je její vztah a nikdy nebude jiný, pak se nebude hádat, pokud časem zjistí, že chce vztah, ve kterém bude něco víc. Může se zmínit, že se situace změnila a uvidí, jestli je možné dohodnout změnu pravidel, ale pokud s tím nebude nikdo souhlasit, no, pak platí původní dohoda a nikdo nebude zuřit, protože dohoda a následné dodržování slibů mají přednost před individuálními tužbami. V takovém případě buď bude žít s bolestí z toho, že nezískala hlavní postavení, nebo ukončí vztah.
Můj muž si může přát, abych svolila ke změně původní dohody, ale cítil by, že mám plné právo očekávat, ne-li trvat na tom, že dohoda zůstane neměnná. Odhaduji, myslím, že by se nám to ani nemuselo přihodit, že řeknu: „Dobře, cítím to teď odlišně, takže musíš změnit pravidla, jak k tomu přistupovat“. (Mimochodem, tenhle druh přístupu je to, co by z toho být oficiální Ženou č. 1 dělalo mnohem bezpečnější pozici, než kdyby to bylo s Američankou). Myslím, že v naší zemi také máme, spíš než Američané, větší schopnost akceptovat některé věci v životě, které časem bolí, jsme spíš schopní přijmout bolest a jít dál, aniž bychom někoho obviňovali. V podstatě jde o model světa "stalo se, smiř se s tím". Víceméně to tak taky beru. Ale chápu tvůj názor, že mnohonásobná bolest se časem nahromadí. Kdyby můj muž přivedl deset nových partnerek, byl by to desetkrát větší nápor, než když přivede jednu.
Jinými slovy, předpokládám, že mono/poly vztahy většinou fungují ve smyslu poly spojnice udržující dvě zcela rozdílné části rodiny, jako když je někdo ženatý, ale má děti se svou bývalou. Někdo je ve své mono rodině a někdo ve své poly rodině, a na ty dva se aplikují různá pravidla. V případě konfliktu má mono rodina přednost, protože to je sine qua non (pozn. překl.: bez čeho nelze být) pro mono rodinu, aby vůbec mohla existovat. Co myslíš? Je to příliš, žádat tohle po poly partnerovi, nebo to záleží na člověku?
Rozhodně to záleží na člověku a na lidech, se kterými se ten člověk rozhodne usilovat o vztah. Může to fungovat? Určitě, pokud lidé, které si vybere pro vztahy, s tím souhlasí a souhlasí také s tím, být natrvalo ve vedlejší roli.
Bude to fungovat? To je úplně jiná věc. Není vždy možné předem říct, jestli to pro určitého člověka bude nebo nebude přijatelné; samozřejmě, protože vztahy jsou komplikované a nepředvídatelné. On se může sblížit s novou partnerkou, která upřímně věří, že to bude fungovat, jen zjistí, že se ten vztah rozvíjí tak, že to vlastně vůbec fungovat nemůže. A pak skončíš v situaci, kdy využiješ svou pozici č. 1 k tomu, abys ho přinutila ukončit ten vztah - což patrně ublíží jeho partnerce a téměř jistě to ublíží i jemu.
A čím bude on udržovat svůj vztah oddělenější, tím bude těžší věnovat každému čas a pozornost. Pokud jste ty a jeho další partnerka obě součástí jedné rodiny, pak je, čistě prakticky, pro něj mnohem snazší věnovat vám oběma čas a pozornost; čím se vztahy stanou izolovanější a jsou víc stranou, tím těžší je věnovat oběma vztahům čas a pozornost bez vytváření situací, kdy ty a jeho další partnerka soupeříte o jeho zdroje.
Nerozumím, proč poly lidé chtějí začínat s těmito vztahy. Z mého pohledu bych ti byla věrná, nejen protože jednoduše chci, ale protože monogamie je dárek pro tebe, znamení mého závazku starat se o to, aby náš vztah fungoval.
Naproti tomu mám pocit, že když poly lidé říkají "miluji tě", tak to znamená budu s tebou spát a budu k tobě cítit něhu, ale nežádej po mě nějakou velkou míru sebekontroly a nečekej takové množství sdílení, partnerství a niterné prolínání, které bys dostala v mono vztahu.
To by mohla být pravda pro některé "Nezávislé lidi", ale zcela jistě to není pravda pro polyamorické lidi obecně. A buďme fér, existují monogamní lidé, kteří jsou stejní...
Začínám mít pocit, že poly lidé nehledají životní partnery, nebo nevidí život jako něco, co je příjemnější prožívat v buddy systému (pozn. překl.: dva kamarádi, kteří provádí činnost vždy společně a vzájemně si pomáhají v problémech; používá se při výcviku v armádě a potápění). Vypadají, že jsou více méně citově soběstační, takže se jejich láska k partnerovi téměř podobá lásce matky k dítěti nebo člověku ke svému psovi; jsou to jen něžnosti a přání, aby se tomu druhému dařilo, ale není to přání, aby se dva jedinci v jistém rozsahu prolínali, a není to přání tu pro někoho určitě být v dobrém i zlém. Je to tak?
Pro některé lidi ano; pro jiné ne.
Znal jsem (a chodil) s poly přáteli, kteří měli tento druh přístupu ke vztahu, a pochopil jsem, že to není to, co chci. Chci partnery, se kterými si budeme blízcí, citově i v běžném životě; kteří se mnou budou sdílet můj život a kteří jsou se mnou velmi hluboce spjati. Chci životní partnery, nejen lidi, se kterými spím.
A na rovinu, vypadá to, že tohle je něco jako menšinový pohled v poly komunitě. Ne značně menšinový, nicméně menšinový; moje vlastní zkušenosti mě přesvědčily, že lidé, kteří mají jakýsi náhodný přístup k lásce, jaký jsi popsala, převažují nad lidmi, kteří chtějí hlubší, intimnější a hluboce spjatý druh vztahu. Někdy to je frustrující, protože mám mnoho příležitostí mít partnery, kteří cítí stejně, jak jsi tu popsala, ale kteří nejsou otevřeni k smysluplnějšímu a intimnějšímu sdílení života.
Takže ano, myslím si, že oprávněně kritizuješ polyamorický přístup mnoha lidí k polyamorii a já to vidím podobně. V tomto si myslím, že tvé frustraci rozumím.
A je vážně pravda, jak můj partner tvrdí, že poly člověk nemůže podstupovat dlouhodobé závazky a že správný otevřený vztah (nebo jakýkoli vztah) je vždycky "tady a teď", bez záruky, protože stejně mnoho vztahů není na vždy?
No... ano a ne.
Myslím že vím, co se ti pokouší sdělit, a taky že vím, jak si to vysvětluješ. Pokud to chápu správně, tak se ti pokouší sdělit to, že nikdy nemáš zaručeno "navždy". A má pravdu. Svět je plný monogamních lidí, kteří upřímně věří, že by mohli mít vztah, který vydrží až do konce života, ale nemají. Život si jde svou cestou; lidé se s časem vyvíjejí a mění; neexistují žádné záruky. K čertu, myslím, že nemáš ani záruku, že tě zítra při přecházení silnice nesrazí autobus!
Ale současně chápu taky tebe, co říkáš. "Bez záruky" není totéž, co "bez oddanosti". Fakt, že žádný vztah není se zárukou neznamená, že se nemůžeš zavázat dělat to, co je v tvých silách, abys dlouhodobě začlenila svého partnera do svého života a vyvíjela se a měnila (což budeš) způsobem, který zahrnuje tvého partnera. Pokud někdo chápe fakt, že život nemá žádné záruky, jako důvod proč nebýt oddaný, pak musím říct, že myslím, že je to druh vykrucování.
Je pravda, že poly lidé nemohou být svému partnerovi Oddaní (s velkým O)?
Ne, to není.
Je pravdou, že kdo je hlavní a kdo vedlejší, to je něco, co se může bez upozornění změnit, protože hele, kdo může ovládat své pocity?
Aha... tohle přináší celou řadu témat.
Je pár odlišných způsobů, jak chápat význam co je "Hlavní" a "Vedlejší". Většina lidí používá tyto pojmy direktivně; to jest že věří, že můžeš mít jen jednoho hlavního partnera a že všichni ostatní musí být vedlejší.
Problém je, že nemůžeš vždy předem rozhodnout, jak bude tvůj vztah vypadat. Nemůžeš vždycky vnutit vztahu, aby zapadl do nějaké škatulky, kam přirozeně nepatří. Jo, když zkusíš předem rozhodnout, jakou podobu smí tvůj vztah mít, tak můžeš zjistit a někdy i zjistíš, že nejsi schopná ovládat své pocity a že tvůj vztah získává nějakou jinou podobu. Pokud máš představu, že tam někde musí být jediné č. 1, jediný vůdce smečky, pak to může být velmi nebezpečné.
Jiný způsob, jak pohlížet na "Hlavní" a "Vedlejší", je popisný, nikoli direktivní. Zkoumáš každý vztah bez toho, aby ses předem pokoušela rozhodnout, jaký by "měl" být, a používáš ten pojem, který je nejvýstižnější. Takže když máš vztah s Alexem a žijete spolu a máte hypotéku a děti, tak je rozumné říct: "OK, tohle je hlavní." A pokud randíš s Bobem a vidíte se jednou, dvakrát za měsíc a nemáš žádnou zvláštní naléhavou potřebu užšího sepjetí, pak je rozumné říct: "OK, tohle je vedlejší." Pokud také randíš s Charlesem a máte spolu hluboce intimní, láskyplný vztah a chcete spolu sdílet životy a být tu dlouhodobě jeden pro druhého, pak řekneš: OK, tenhle je taky hlavní."
To znamená, že mít jeden hlavní vztah nemusí nutně znamenat, že se na hlavní místo už nikdo jiný nedostane; slovo "hlavní" znamená "hluboce oddaný", nikoli "č. 1".
Je pravda, že pokud poly člověk zkouší potlačit svou zamilovanost do někoho jiného, že nemůže milovat ani svého hlavního partnera? Vypadá to divně, vzhledem k těm všem kamarádům, kterých jsem se ptala, co říkali, že se zamilovávají, samozřejmě, ale rozhodují se nechovat se podle toho, pokud by to ublížilo jejich partnerkám, a toto rozhodnutí nepodlehnout zamilovanosti (nebo naopak podlehnout) nemá nic společného s tím, jak moc své partnerky milují.
Mít nějaké pocity a jednat na základě těch pocitů jsou dvě vzájemně nesouvisející věci. Není důvod pro to, aby "mít nějaké pocity", znamenalo být přinucen podle nich jednat; nehledě na to, co můžeš cítit, tak se rozhoduješ, co uděláš. Dále být zamilovaný do osoby A a milovat osobu B jsou dvě odlišné, nesouvisející věci; něčí pocity k osobě A nemají co dělat s osobou B.
Je možné, že to, co se ti tvůj partner pokouší říct je: "Pokud se zamiluji do někoho jiného a nemohu se podle toho zachovat, protože by tě to namíchlo, tak pro mě bude těžké tě milovat, protože část mě ti bude zazlívat skutečnost, že jsi mě přinutila tu zamilovanost potlačit." Nevím, jestli tohle je nebo není jeho úvaha.
Neznám žádné jiné skutečné poly lidi, mimo svého přítele (pokud je poly) a lidí ve škole Natha jógy, se kterými se on poflakuje (a narovinu, ti lidé vypadají že jsou trochu mimo realitu, všechny ty jejich bizardní teorie o emocionálních vlnových částicích a otevřených vztazích, které jsou jen osvícenou volbou).
Ale proboha. Mohl bych celé dny kázat o té "tantricko/jogínsko/transcendentálně meditativní/kouzelně krystalické a esoterické" poly bandě. Řeknu jen tolik, že s nimi mám málo společného.
Odhaduji, že to, čemu bych ráda rozuměla, je to, co je manipulace a co je skutečné? Kdo je poly člověk a kdo je člověk, který chce spoustu plytkých vztahů a žádný hluboký - nebo člověk, co vůbec není na žádný druh vztahu připraven? Co můžu čekat od poly partnera z hlediska oddanosti, a co zatraceně znamená oddanost, když není exkluzivní?
Dobré otázky.
Nemyslím, že existují pevná pravidla, díky kterým bys s jistotou rozeznala člověka, který je poly, protože se bojí závazků.
Nakonec klíčem je chování osoby. Chování je nepředvídatelný jev; člověk se chová jak se chová díky věcem, kterým věří. Pokud si člověk cení oddanosti, pak ti nemusí říkat, že si cení oddanosti; jeho činy to dokáží. Bude dělat věci, které respektují a udrží váš vztah, aniž bys ho o to žádala, a bude se snažit, jak jen bude moct, aby ti dal to, co potřebuješ, aniž by slevil ze svých zásad.
Nevěřím, že oddanost znamená exkluzivitu; věřím spíš, že oddanost je o úmyslu sdílet svůj život s někým, bez ohledu na to jestli to je nebo není výhodné, a držení se tohoto úmyslu. Myslím, že je určitě možné takto žít s více než jednou osobou; zatraceně lidé to dělají pořád, s partnery, s příslušníky rodiny, dětmi atd.
Můžu jen říct, že to zní velmi, velmi komplikovaně. A proč by proboha tahle úroveň konfliktu zájmů a obtíží při žonglování se závazky, měla stát za další vztah nebo dva navíc, když už máš jednu milující ženu? Tohle je pro mě jako mono naprostou záhadou.
Pro polyamorického člověka tohle uspořádání není komplikovanější než monogamie; je jednodušší! Pokud se zeptáš mnoha poly lidí, tak ti řeknou, že monogamie je komplikovanější, protože vytváří hierarchii potřeb a priorit, které ti znemožňují rozvíjet takové věci, které mohou obohatit tvůj život, a vytvářejí vztahy, které dávají potřeby vyřčených slibů před potřeby lidských bytostí v tom vztahu, to všechno v zájmu ujištění se, že vztah vydrží X let bez ohledu na cenu. Pro některé poly lidi znamená myšlenka monogamie: "zůstat v prvním vztahu, který jsi začala, jednoduše kvůli tomu vztahu, i když lidé v tom vztahu už z něj nemají užitek a vztah sám se stává spíš prokletím než požehnáním."
Netvrdím, že zastávám tento pohled na monogamii, ale mohu ho pochopit a mohu pochopit, jak to připadá někomu, komu monogamie nepřijde přirozená, takže monogamii cítí spíš jako umělou kostrukci, která ignoruje potřeby lidí ve vztahu kvůli vztahu samotnému.
Věc je nakonec jednoduchá, pokud je to to, co ti připadá přirozené, a komplikovaná, pokud ti to přirozené nepřipadá. Polyamorický vztah zní velmi komplikovaně monogamnímu člověku; mně to připadá jednoduché a snadné. A monogamní vztah mi zní komplikovaně a nejsem si moc jistý, proč by si ho měl kdokoli vybrat.
OK, můžu si trochu nejasně, hypoteticky, představit případ, kde bych měla nejlepší přítelkyni, která se pak stane milenkou mého muže. A že kvůli lásce, kterou k ní cítím, se ona stane v podstatě další ženou, nebo sestrou, nebo členem rodiny, jak to popisuješ, včetně Závazků ke všem stranám v tomto manželství o 3 lidech. Ale aby se tohle stalo, můj muž by se do ní musel náhodou zamilovat a my bychom se pak museli společně rozhodnout řešit tento problém pomocí tak říkajíc společné svatby s ní a jejím začleněním do rodiny. Nefungovalo by to, pokud by si jen vyrazil a přivedl ji jako milenku, ani kdybych měla právo veta - ona pro mě není rodina, pokud mi sem byla de facto nacpána, a nezáleží na tom, jak moc ji miluji samu o sobě.
Je pro mě dost těžké tomu porozumět; zní mi to velmi zmateně. Říkáš, že vztah, který začne náhodou má přednost před vztahem, který si zvolíš? Proč?
Říkám, že mu spíš odpustím, že mi ublížil náhodným zamilováním se, než když se on rozhodne, že by mohlo být příjemné se porozhlédnout a aktivně začít hledat další partnerky, i když ví, jak extrémně bolestivé to pro mě bude. Někdy si nemůžeš pomoct, aby ses nezamiloval, a pokud jsi poly, myslím, že si nemůžeš odepřít některé z těch dalších vztahů bez extrémního utrpení, ale pokud víš, že tvoje partnerka je mono a že takové vztahy jí BUDOU ubližovat, pak nemáš důvod vyrazit si a sám si někoho najít. Pokud se to stane, stane se.
Téměř to zní, jako že je tu podtext, že kdyby tvůj partner začal zvažovat vztah s někým jiným, tak ty cítíš, že bys byla bezmocná - že by "ti tam byla nacpána". Ale v úmyslném vztahu nepochybně ty i tvůj partner, vy oba máte na výběr? Mě to připadá, že náhodný vtah by byl ten, nad kterým bys neměla moc.
No, tak trochu. Pokud si on úmyslně vyjde s předchozím úmyslem najít si někoho jiného, zvláště když mi o tom neřekne, dokud ten vztah není rozvinutý, pak mi sem ta osoba byla nacpána.
Pokud se mu stalo, že někoho potkal a šíleně se zamiloval a zatím není rozhodnutý co s tím, pak já jsem součástí rozhodování, jestli se ten vztah bude dál vyvíjet, nebo ne. Je to částečně o tom, v jakém stádiu ten druhý vztah je, když se o něm dozvím. A částečně je to o tom, jestli si vyrazí s předchozím úmyslem vytvořit další vztah, nebo mi nechtěl ublížit, ale prostě se stalo, že se zamiloval, a teď potřebujeme najít rozumný způsob jak to zvládnout, vzhledem k tomu, že on je poly zatímco já nejsem.
Osobně v jakémkoli vztahu velmi silně věřím v to dát svým partnerům na každém kroku cesty vědět, co přesně se děje, a ujišťovat se, že vím, jak se cítí, kdykoli se jen objeví na obzoru možnost nového vztahu - dlouho před tím, než je ta možnost vůbec prozkoumána.
Někteří poly lidé tohle dost nesnáší, ten pocit, že když informují partnera o tom co cítí, jakoby se nějak vzdávali "kontroly". Jednou jsem měl partnerku, která tohle cítila tak silně, že měla pocit, že se "vzdala kontroly" nebo že jsem "ji ovládal", i když mi řekla, kolik partnerů měla a jak se s nimi zapletla!
Co jsem se naučil, je to, že osoba, která přistupuje k polyamorii z tohoto úhlu, se ke mě hodí velmi málo, až že má se mnou velmi málo společného, když dojde na vztahy, i přes to, že jsme oba polyamoričtí. Dost dobře nerozumím tomu, jak informace ovládají; nechápu, jak se osoba, která řekne jiné osobě o svých pocitech, jak se tím vzdává vlády nad svým životem.
Od doby, co moje dobré přítelkyně berou mou verzi mono chování jako divoké swingování, mám potíže představit si, že se toto děje ve skutečném životě... ale OK, nikdy neříkej nikdy.
Ale můj muž mi raději neměl jen říkat, že má touhy a že chce, abych se obětovala a pomohla mu vybrat novou milenku.... Nejsem vůbec nadšená ze sdílení a nejsem kus hadru. Takže mi dělá potíže představit si tenhle druh rodinné záležitosti ve skutečném životě, pokud neexistují mono ženy/přítelkyně, které jsou více méně ochotné v rámci možností přivítat jako rodinu někoho, koho si jejich muž vybere přivést domů.
Je těžké si představit, že takovéhle světice existují ve skutečném životě... a zní mi to jako velmi volná a nestálá definice rodiny, mně, která podle svého mono pohledu nejsem to, co bych nazvala základ rodiny... Ale pořád, jsem tady na správně stopě, že tohle je to, jak poly lidé vidí svět? Pomůže každý kousek porozumění.
Myslím, že je možné být monogamní a stále mít hlas v rozhodnutích svého partnera a v tom, jakou tyto vztahy nabudou podobu. Nemyslím, že jediná alternativa ke vztahu, co začne náhodou, je vztah, který začne, když on svévolně někoho vybere a řekne: "Tuhle osobu musíš mít ráda, ber, nebo nech být."
Musíš být opatrná, kdykoli mluvíš o tom, jak poly lidé vidí svět; obecně existuje přinejmenším tolik různých přístupů k polyamorii, jako je přístupů ke vztahům.
Určitě existují polyamoričtí lidé, kteří dělají přesně to, o čem mluvíš - vyberou si partnera víceméně svévolně, bez toho aby se příliš obávali vlivu, který nový partner bude mít na jejich ostatní partnery, a bez zvláštní snahy o stabilní, pevně stojící rodinu. Znám hodně takových lidí a vypadají dost šťastní. Tohle jsou možností, které by mě nepotěšily, ale to je v pořádku.
Nemohu upřímně říct, že naprosto rozumím tomuto přístupu k polyamorii, nicméně je v polykomunitě velmi častý. Celkem upřímně, věřím, že můj vlastní přístup k rodině a k věcem, které od rodiny chci, je patrně bližší monogamnímu pohledu na rodinu, než k mnoha polyamorickým lidem, které znám.
Myslím, že stabilní, intimní, dlouhodobé a oddané rodiny polyamorických lidí jsou možné, a že někteří, ale ne všichni, poly lidé to chtějí, stejně jako to chtějí někteří, ale ne všichni, monogamní lidé. Pro mě je velké štěstí a zázrak v blízkém, milujícím, oddaném vztahu; emocionální intimita, zranitelnost, všechny tyhle věci mi přinášejí neuvěřitelné blaho. A když tyhle věci mohu sdílet s více než jedním člověkem, tak cítím, že radost a blaho roste.
Nevítal bych prostě kohokoli, koho se můj partner rozhodne přivést mi domů, a nečekal bych, že můj partner přivítá jednoduše každého, koho se mu rozhodnu přivést domů já. Pro mě je velmi důležitou částí vztahu nejen to, jak se s někým propojím, ale také jak se s tou osobu propojí mí partneři. A byl jsem požehnán partnery, kteří to cítí stejně. Shellyin další partner Ted je můj velmi blízký přítel a někdo, kdo, jak cítím, obohacuje můj život tolika způsoby, i přesto, že nejsme sexuálně nebo citově spojení. Mohu jednodušeji říct, co na něm ona vidí; on je úžasný člověk a jsem šťastný, že její vztah s ním ho více vnesl do mého života. Nejsme milenci, ale on je nicméně částí mé rodiny. A skutečnost, že ho považuji za člena rodiny, bylo moje rozhodnutí, nikoli její.
Tohle je velmi příjemné slyšet. Nemyslím, že by mi něco podobného až tak vadilo.
Přesto zpátky k tématu oddanosti a závazku, základ je v tomhle: jak chceš, aby tvůj život vypadal? Co tě udělá šťastnou? Co je to důležité ve stávajícím vztahu, který ti nedává to, co chceš? Můžeš ty věci mít ve vztahu, který teď máš? Pokud je odpověď "ne", tak jakou cenu má jeho udržení?
Můžu jen říct, že tohle není něco, na co by se odhodlaný monogamní člověk ptal, pokud nedosáhne zlomového bodu, protože pokud jsi k někomu loajální, pak jsi loajální za všech okolností. Není to lehko nabyl, lehko pozbyl. To je celá pointa mono přístupu. Zjistit, že můj muž je poly, to je jako zjistit, že má AIDS, schizofrenii, nebo je bisexuální. Bude to noční můra se s tím vypořádat, ale není to něco, pro co se ho chystám opustit, jen protože je pro mě nepříjemné nebo bolestivé s ním žít. Pro mono nejsou vztahy primárně o lásce a rozkoši, i když rozkoš je důležitá; jsou o lásce a závazku, nebo lásce a loajalitě. Jaký je na to názor někoho, kdo je poly?
Mě to připadá, že mluvíš o dvou různých situacích, když mluvíš o tom zůstat se svým partnerem v dobrém a zlém: vyrovnávat se s pohromami, které se mohly přihodit tvému partnerovi, jako třeba zjištění, že má AIDS nebo schizofrenii (nebo vyrovnávat se s jeho ztrátou zaměstnání, nebo traumatickým zraněním, nebo nějakým jiným neštěstím, které člověka může přepadnout), a vyrovnávat se se skutečností, jakým je člověkem, jako se zjištěním, že partner je bisexuál, nebo polyamorický, nebo kdovíco.
Oddaný vztah rozhodně musí být v dobrém i zlém. Ambrose Bierce, který byl proslavený svým cynizmem, jednou napsal, že "přátelství" je "loď dost velká, aby unesla dva ve slušném počasí, ale jen jednoho v ošklivém". Určitě jsou lidé - a nemyslím, že to má co dělat s monogamií nebo polyamorií - kteří mají stejný přístup ke vztahům.
A takový vztah pro mě není oddaný. Oddaný znamená být tam ve špatných časech stejně jako v dobrých; znamená to neopustit svého partnera, když jsou věci těžké, nebo se přihodí nějaká katastrofa.
Ale pro mě pravda o tom, kdo je moje partnerka, není něco, co chápu jako katastrofu nebo kalamitu, jako když se u mé partnerky rozvine schizofrenie nebo při nehodě ztratí končetinu. Mám tendenci věřit, že pokud někoho miluji, a pak zjistím nějakou pravdu o tom, jaký je jako člověk, a ta pravda změní to, co k ní cítím, pak jsem ve skutečnosti ze začátku nemiloval ji. Láska vyžaduje poznání; nemůžeš milovat někoho, koho neznáš. Nepovažoval bych zjištění, že tvůj partner je bisexuál, za něco, s čím by vyrovnat se bylo noční můrou, ale spíš jako nějaká stránka bytí mého partnera, která mu pomáhá být tím, kým je... Dává to smysl?
Vidím zásadní kategorický rozdíl mezi tím trápit se něčím stavem a trápit se z toho, kým někdo je. Pro mě něco jako "být polyamorický" nebo "být bisexuální" je základní částí toho, kým ten člověk je. V podstatě, když je něco podobného pro tebe bolestivé, pak říkáš, že tě bolí kým ten člověk je. V takovém případě to spíš vypadá, že se ten vztah může stát takovým, který tě nemůže udělat šťastnou.
Taky si myslím, že pomůže zeptat se, k čemu oddanost nebo závazek slouží. Je oddanost cílem sama o sobě stylem "setrvávám v tomto vztahu, protože setrvávání v tomto vztahu je to, co dělám"? Citový vztah existuje, přinejmenším teoreticky, protože lidé z tohoto vztahu získávají nějakou hodnotu - protože obohacuje tvůj život. Když někoho potkáš, nejsi ve vztahu náhodou; začneš vztah, protože ta osoba má vlastnosti, které máš ráda, respektuješ a obdivuješ je, protože tohle je člověk, se kterým se o sebe chceš podělit a chceš, aby se on podělil o sebe s tebou, protože být s tímhle člověkem udělá tvůj život lepším.
Pokud by se mělo stát to, že z jakéhokoli důvodu, by každý z vás byl šťastnější, více naplněný a více obohacený, pokud byste neměli vztah, co pak ten vztah přináší? Jaký smysl je v udržování závazku jednoduše pro ten závazek, když ten vztah, kterému závazek slouží, nedělá ani jednoho z vás šťastným? Existuje nějaký bod, na kterém uděláš krok zpátky a řekneš: "Jsem ve vztahu, protože dělá lepším život můj i mého partnera; pokud ten vztah nevede k tomuto cíli pro oba z nás, pak už ten vztah nemusí pokračovat"?
Souhlasím s tebou s výjimkou dvou věcí. Jedna je, že mám ráda dlouhodobý pohled na vztahy, takže skutečnost, že mi vztah řekněme pár let způsobuje bolest, není důvod zahodit ručník, pokud to vypadá, že je tu rozumná šance, že se věci zlepší. A taky bych si musela být jistá, že jsem vynaložila skutečně seriózní úsilí, ačkoli to bylo v nějakém časovém období velmi bolestivé, před tím, než bych došla k názoru, že to nebude fungovat. Ale ano, souhlasím, že jednou dojdeš k bodu, kde už se nedosáhne pokroku, nebo kde zjistíš, že už nejsou možné další kompromisy. Pak je čas, aby se ze vztahu stalo jen platonické přátelství.
Druhá věc, kterou musím říct, je to, že opravdu nevidím rozdíl mezi tím, že někdo má AIDS, a tím, že někdo je bisexuál nebo poly, z hlediska efektu na vztah a z hlediska toho, co si o tom člověku myslím.
Zjištění, že můj muž je poly, nemění moje city k němu, protože jakkoli je to bolestivé, není to jeden z těch smysl ničících etických přestupků, jako je zjištění, že soustavně podváděl, nebo byl krutý ke zvířatům. A tak či tak mě nepřitahoval, protože byl mono, ale pro další vlastnosti jeho osobnosti, které nejsou ovlivněné jeho poly orientací.
Takže ten poly kousek skutečně není pro mě část mé kategorie "kým on je", z pohledu vztahu, i když je očividně částí jeho celkové osobnosti. Mám na mysli, že kým je, to z obecného hlediska zahrnuje všechny části jeho osobnosti, včetně toho, že je poly. Ale to kým je, co se týče mé lásky, to je podmnožina jeho vlastností, které jsou klíčové pro to, zda ho miluji nebo ne, a poly orientace není jedna z nich.
No, tohle je těžké říct. Všechny aspekty lidské osobnosti dohromady dělají to, kým člověk je. Nemyslím, že je vždycky snadné oddělit jednu část lidské osobnosti a říct: "Tahle část nepřispívá k těm věcem, kvůli kterým ho miluji."
Pro mě - a tady nemohu mluvit za ostatní poly lidi - fakt, že jsem poly, a fakt, že jsem výstřední, nejsou samostatné části mé osobnosti, které stojí samy o sobě. Utvářejí a dokreslují způsob, jakým vnímám a komunikuji se světem, a to na takové úrovni, že si myslím, že kdyby tyhle vlastnosti měly zmizet, moje osobnost by se významně změnila.
Ten poly kousek může být součástí kategorie "kým on je" nepřímo a jemným způsobem. Tohle je vážně těžké říct.
Pro mě není. Je to spíš příčinná část kategorie "co on dělá". Nemusí se mi líbit chování, které je toho výsledkem, ale neuspokojivé chování samo o sobě nezabíjí mou lásku, pokud jsou tam nadále části osobnosti, které mohu milovat, a nepřijatelné chování není výsledek nějaké nečestné části osobnosti. Přesto si myslím, že to že je poly, zatíží vztah podobnou katastrofou, jako třeba AIDS, a tak zvláště od doby, co bylo jakýmsi třeskem odhaleno, že je poly, je to stejný pocit, jako tenhle druh katastrofy - ten druh zátěže vztahu, jakým je přírodní neštěstí, náhle se objeví a znamená, že věci už nikdy nepůjdou tak, jak je někdo chtěl ideálně mít.
Tohle je určitě jeden z důvodů, proč obhajuji časné odhalení. Fakt je, že základním předpokladem většiny vztahů je, že je člověk monogamní. Když polyamorická osoba neřekne potenciálnímu partnerovi: "Jsem polyamorický," hned na začátku vztahu (nebo ideálně před tím, než vztah vůbec začne!), může tím snadno způsobit, že se monogamní osoba bude cítit podvedená nebo oklamaná.
Někteří poly lidé, se kterými jsem mluvil, říkají: "Nechci o tom mluvit, protože nechci odstrašit potenciálního partnera." Tohle je naprosto mimo; v první řadě někdo, kdo je "odstrašený" polyamorií, je přesně tím, kdo pravděpodobně nebude mít šťastný vztah s polyamorickou osobou!
Řekla bych, že vztah si stále zaslouží upřímnou snahu o to, aby fungoval, i když on hned na začátku neřekl, že je poly. Pokud jsem mu oddaná, nemohu prostě říct, no dobře, nejsi na 100% muž, za jakého jsem tě měla, a děláš něco, co se mi nelíbí, takže už tě nemiluji. Domnívám se, že pro mě držet s někým v dobrém i zlém zahrnuje také změny osobnosti. Jako když jsem měla blízkou přítelkyni, která byla 10 let na vysoké a která v té době rychle zchudla a byla jedovatá (nebrala si servítky). Udržovat to přátelství byla skutečně zabíračka a nebylo jasné, jestli a kdy bude zase "sama sebou". Ale jsem šťastná, že jsme stály při sobě. Není taková, jako dřív, ale člověk, kterým se stala, je také velmi blízká přítelkyně a je skutečně potěšující mít ji zase někde nablízku. Myslím, že bych chtěla dát mému vztahu se svým mužem stejnou šanci.
U mnoha monogamních lidí a partnerů, které jsem poznal, to vypadá, že je tu skrytý předpoklad, že pokud vztah končí, za jakýchkoli okolností a z jakéhokoli důvodu, tak to znamená, že ten vztah a lidé v něm zklamali. Ale musí to být vždycky pravda? Pokud vztah kdysi sloužil k tomu, aby tebe a tvého partnera dělal šťastnými, pro oba byl přínosný, a který vás naučil věci, díky kterým jste lepšími lidmi... ale pak se věci změnily a ten vztah už vás ani jednoho nedělá šťastnými, je ve své podstatě špatné zjistit to a hledat vztahy, které vás udělají šťastnými? Potřebuje závazek sloužit jen sám sobě, nebo je lepší, když plní jinou funkci, jako obohatit vaše životy a udělat tebe a tvého partnera šťastnými? Viděl jsem dost vztahů bez radosti a bez lásky na to, abych věřil, že vztah může pokračovat, aniž by byl "úspěšný".
Říkám to jako osoba, která má velmi dlouhou historii vztahů; nevěřím v opouštění vztahu jen proto, že už to dál není výhodné, nebo protože ho nějaké neštěstí zkomplikovalo. Ale současně také vidím rozdíl v opuštění vztahu jednoduše proto, že je to pohodlné, což nevěřím, že je obdivuhodná vlastnost. Ale v opuštění vztahu, pokud je očividné, že ten vztah už nemůže udělat lidi v něm šťastnými, v tomhle případě nevidím nic špatného na tom hledat vztahy, které vás udělají šťastnými. Pro mě závazek není samoúčelný; je to prostředek, pomocí kterého tvořím vztahy, které slouží k tomu, aby ze mě a z mých partnerů udělaly lepší lidi. Konečně, závazek, stejně jako pravidla a zákony a další sociální konstrukce, není dobrý nebo špatný sám o sobě, ale má hodnotu, pokud zajišťuje něco hodnotného.
Mimochodem, jak je pro poly těžké žít sexuálně jako mono, ale emocionálně poly, s několika citovými ale ne sexuálními vztahy? Doopravdy nechápu proč, když jsem ochotná nechat mého muže, aby si byl s jinými ženami tak citově blízký, jak chce, proč kvůli mně s nimi vlastně nemůže nespat. Pokud říká, že potřebuje vícenásobné vztahy, protože mu různé ženy dávají různé věci, dobře, to zjevně (podle mě) nezahrnuje sex, protože sex je něco, co můžeš dostat kdekoli. Zvláštní část každého vztahu je vzájemné působení, nehledě na to, jak skvělý sex by s tou osobou mohl také být. A jako relativně nežárlivá mono nemám problém s tím, že potřebuje vzájemné hluboké emocionální působení s jinými lidmi. Jen prostě nechci, aby s nimi spal. Je to nemožné, aby tohle poly osoba zvládla, a pokud ano, existuje způsob, jak bys mi mohl vysvětlit proč?
Tohle je zajímavá a komplikovaná otázka a mnoha způsoby jde přímo k srdci toho, co to znamená být polyamorický člověk a jaká očekávání a představy mají lidé, když hovoří o "citových vztazích".
Pro začátek, než půjdu dál, chci vyjasnit to, že mohu mluvit o sobě, ale nemohu mluvit o polyamorických lidech obecně. Je dost možné, že čím více je různých názorů a přístupů k sexu, tím více je názorů a přístupů ke vztahu. A lidé mají velmi, velmi rozdílné pohnutky, pokud jde o sex.
Pro mnoho lidí, včetně mnoha monogamních a mnoha polyamorických lidí, to vypadá, že základní motivace pro sexuální vztahy je něco, co funguje samo o sobě. Většina lidí má základní potřebu sexuálního styku a myslím, že mnoho lidí může tuto potřebu naplňovat s jedním sexuálním partnerem a nepotřebuje k tomu další partnery.
Ale to není můj případ a není to nutně proto, že bych měl silnou sexuální potřebu. Za sebe nemohu na tuto otázku odpovědět bez toho, abych se vrátil kousek zpátky a nemluvil obecně o tom, proč potřebuji vícenásobné vztahy.
Myslím, že téměř kdokoli, monogamní nebo polyamorický, může pochopit touhou mít citový vztah. Monogamní člověk, který je sám, se velmi pravděpodobně cítí nespokojený s tím, že je sám, a cítí, že si potřebuje najít citový vztah. Nepochybně všechny ty seznamky na webu naznačují, že tomu tak je. :) Pro téměř všechny psychologicky normální lidi je potřeba být v citovém vztahu základní částí lidského života a nehledě na to, jaký druh vztahu hledáš, nebo jaký model vztahu přijímáš za svůj, když jsi sama, pravděpodobně cítíš touhu mít vztah.
U většiny monogamních lidí mi to připadá tak, že jakmile jsou jednou v citovém vztahu, ta potřeba je naplněna a touha po vztahu zmizí. Když jsi sama, cítíš touhu být součástí citového vztahu, začneš citový vztah a ta touha už není přítomná.
Ne, to ne... začneš citový vztah a stále cítíš tu touhu naplno; ale soustředíš se na tu jedinou osobu. Někdy můžeš cítit něco k někomu jinému (každý se může zamilovat), ale z respektu ke svému milovanému a pro přání věnovat svému vztahu veškerý čas, pozornost a lásku, kterou to potřebuje, tu zamilovanost prostě necháš zajít a nejednáš podle ní. (Tohle je důležité, protože jako mono nemůžeš do nekonečna dělit svou citovou angažovanost. Nemůžeš doopravdy rozdělit své city bez toho, aniž by pak stály za houby, tak trochu jako někteří lidé (včetně mě) nemohu v tutéž chvíli doopravdy číst a aktivně poslouchat hudbu.) Není to o tom, že touha po citovém vztahu zemře. Jde o to, že se vytvoří nekonečně opakující se (a sama sebe zesilující) smyčka zaměřená na tu osobu. Bohužel, přesto se často stane to, že lidé se odcizí, nebo přestanou investovat čas a energii do toho, čeho si dost nevážili, a z tvého pohledu zůstanou ve skořápce vztahu, který ve skutečnosti zemřel. Myslím, že tihle lidé se musí cítit stejně, jako kdyby byli sami, a myslím, že to je to, proč když vztah dosáhne tohoto stavu, začnou lidé podvádět a pak vymění partnery.
Pro hodně poly lidí - nebo přinejmenším pro mě - ta touha nezmizí, když jsem v citovém vztahu. Je stále tady. To není protože můj vztah není naplňující, nebo protože moje partnerka není "dost dobrá", nebo protože hledám něco, co mi partnerka nemůže dát; ani proto, že to není "ten pravý" vztah, nebo protože vztahu něco chybí. Je to jednoduše věc trvalého pocitu přitažlivosti směrem k citové blízkosti a emocionálnímu propojení, i když je můj stávající vztah naprosto nádherný. Před tím jsem mluvil o štěstí, které cítím v citovém vztahu; tohle štěstí neoslabuje touhu k většímu citovému propojení se s dalšími lidmi, ani neoslabuje další štěstí, které cítím v jiném vztahu.
Takže proč to musí být sexuální?
Pro většinu lidí, včetně většiny monogamních lidí, je myslím rozumné říct, že sexuální vztah je část základní touhy po citovém vztahu a jeho základním předpokladem. Pokud bys byla sama, jak bys odpověděla někomu, kdo by se zeptal: "Dobře, rozumím, proč chceš mít vztah, ale proč musí být součástí toho sex? Copak nemůžeš být naplněna v citovém, oddaném vztahu bez sexu?" A na rovinu, byla bys takto šťastná?
Tohle není fér - nějaký sex, s někým, to je základní potřeba, jako jídlo a spánek. Otázka je: proč je potřeba sex s každým partnerem?
Ze stejného důvodu, proč je to potřeba s jedním partnerem, myslím. Protože citový vztah většina lidí vnímá jako prázdný nebo že mu něco chybí, pokud zde není žádná možnost, že by ten vztah mohl být vyjádřen fyzicky.
Citové vztahy, z pohledu většiny lidí, zahrnují přinejmenším možnost sexuální blízkosti. Pro mě není touha po sexuální blízkosti něčím, co je samoúčelné; není to jako že potřebuji sexuální styk, ale jakmile mám sexuální partnerku, už další sexuální styk nepotřebuji. Touha po sexuální blízkosti je spíš spojena s citovou částí vztahu; emocionální blízkost vytváří stejně tak touhu po fyzické blízkosti.
Nepotřebuji se sexuálně stýkat se VŠEMI svými partnery; mám a měl jsem vztahy s rozdílnou úrovní sexuální blízkosti. Ale u mě oddaný citový intimní vztah je tím, co zvyšuje potřebu sexuální blízkosti.
OK, chápu. Ne všechno z toho se mi líbí, ale rozumím. Díky za vysvětlení způsobem, který to intuitivně objasňuje mně, jako někomu mono! Ve skutečnosti to zní, jako že to, co právě máš, je potřeba mít několik mono vztahů. Tak trochu...
Nebývala dvorská láska (courtly love) vnímána jako naprosto normální model, jak mohl mít muž současně manželku a jinou ženu? Můj děda měl takový vztah se sousedovou manželkou 25 let a fungovalo to dobře, protože on i ona respektovali jejího manžela a jeho manželku dost na to, aby nedošli k sexuálnímu styku. Jen se několik hodin po večeři po několik nocí týdně těšili ze společnosti toho druhého a z nerozvinutého sexuálního napětí. Připadá mi to jako rozumný kompromisní model...
Dvorská láska, tak jak existovala v historii, často zahrnovala sex; jen o tom prostě nikdo nemluvil. Mít ženu a milenku je tradice s dlouhou historií.
Ale to nechme stranou. Zase si říkám sám pro sebe, ano, je možné mít takový vztah. Mám přátelství dost podobné tomu, co jsi popsala; už asi devět let je naše přátelství naplněno nerozvinutým sexuálním napětím a já si to můžu užít bez potřeby podle toho jednat. (Trochu ironičtější tu situaci dělá fakt, že má přítelkyně sebe sama identifikuje jako lesbičku, ale to je úplně jiná záležitost.)
Ale to přátelství není emocionálně blízké stejným způsobem jako citový vztah. A je to emocionální blízkost, která, přinejmenším pro mě, vytváří silnější touhu směrem k fyzickému styku. Pokud jsem si s někým hluboce citově blízký, sexuální napětí není něco, co by mě mohlo bavit; je to konstantní, nepřetržitá potřeba.
Přesto, pokud ti to nevadí, rád bych to otočil. Proč se sexuálně NESBLIŽOVAT? Co je na sexuální blízkosti to, co vytváří ten problém? Pokud je vztah citově blízký, co člověk získá tím, že se nedovolí, aby se také stal sexuálně blízkým, a o co naopak přijde, když se vztah stane sexuálně blízkým?
Protože sexuální blízkost jednoznačně rozlišuje, jestli jde o vztah, nebo přátelství. Pomocí sexu, buď s někým spíš, nebo ne. Je to jednoznačné, na rozdíl od Billa Clintona a jeho: "S tou ženou jsem neměl sex." Ale emocionální blízkost je nejednoznačná. Přátelé se pohybují na všech možných úrovních emocionální blízkosti od pouhých kámošů ze sportu až k lidem, kteří by mohli být tvou manželku, jen kdyby byli opačného pohlaví, lidé, kteří jsou ti citově bližší, než většina tvých pokrevních příbuzných. Na základě citové blízkosti nemůžeš skutečně říct, jestli je někdo přítel, nebo partner v milostném životě. Dokonce je nejasný i druh lásky, který k nim cítíš; mám mužské přátele, kteří mi připadají atraktivní a se kterými bych si patrně užila sex, jako výraz toho, jak je mám ráda, nebýt faktu, že jsem mono a že už jsem se rozhodla pro někoho jiného. Abych to zlehčila, myslím, že to je jako bych možná milovala každou tenisovou raketu v obchodě, některé z nich skoro tak jako tu, kterou mám doma, ale nakonec jsem si vybrala tu, kterou mám, a vážně ji miluji a skutečně bych nevěděla, co si počít se dvěma. Takže zatímco můžu fantazírovat o tom, jaké by to bylo mít tu druhou raketu, momentálně jsem šťastná s tou, kterou mám, jsem spokojená, že jsem si vybrala nejlépe, jak to šlo, a budu se soustředit na svou hru a ne na neustálé vyměňování několika raket, které by upřímně bylo jen rozptylující a nepomohlo by mi zlepšit můj tenis.
Aha. Ale pro hodně lidí - polyamorických určitě, ale také monogamních - neexistuje tak jasné rozdělení; sex není vždy rozlišující stránkou vztahu. Sex je určitě možný, když máš románek, a mít románek je možné (ačkoli často frustrující) bez sexu.
Znám spoustu monogamních lidí, kteří se cítí ohroženi citovou blízkostí i bez sexu. Ve skutečnosti pro to dokonce existuje jméno - "citová nevěra" - a řada svépomocných knih prohlašuje tuto "citovou nevěru" za stejně špatnou, nebo horší, než fyzické podvádění.
Vypozoroval jsem, že mnoho monogamních lidí nevnímá sexualitu jako rozlišující stránku citového vztahu a ve skutečnosti se cítí stejně nebo víc ohrožení citovou blízkostí než sexuální blízkostí. A taky si myslím, že to má smysl; citová blízkost, dokonce i bez sexu, skutečně může být významným ohrožením vztahu, pokud není správně zvládnutá, nebo člověk, který ji cítí, nevěnuje dostatek péče stávajícímu vztahu. "Energie Nového Vztahu" nemusí nutně v tu chvíli začínat pohlavním stykem, a věci, o kterých jsi předtím mluvila v souvislosti s původním vztahem, se ve srovnání s tím zdají být "pohoda".
Pro hodně lidí, kteří se prohlašují za monogamní, sex není až tak důležitý faktor jako citová blízkost. Moji monogamní partneři to tak určitě cítili; sex pro ně nebyl ohrožující, citová blízkost ano.
Také jsem čekala, že zjistím, že jsem žárlila kvůli citové blízkosti, ale prostě nežárlím. Pokud by mého muže udělalo šťastným, kdyby měl extrémně blízké kamarádky, pak budu šťastná kvůli němu. Jen tak dlouho dokud budou pouze kamarádky, jakkoli blízké, tak neohrožují můj vztah s ním, protože je to případ hrušek a jablek; žádný strach z nahrazení.
Ještě pořád je tu hodně stejných záležitostí, o kterých jsi hovořila dříve: čas, energie, pozornost atd.
Předpokládám, že kdyby začal trávit většinu svého času s jednou z nich, pobavili bychom se o tom, kolik času a pozornosti od něj potřebuji, ale nebyla by to věc žárlivosti. Ale chci být ta jediná milostná partnerka, ta jediná, která má největší přednost v rozhodujícím okamžiku, ta jediná, která má jeho děti a se kterou on buduje svůj život. Jak jsi ukázal, sexuální prvek dává vztahu ten nepatrný, nicméně důležitý krok za hranici kamarádství a chci být ta jediná, která s ním má takto extrémně blízký vztah. Cokoli se tomu bude blížit, je pro mě naopak v pořádku, nežárlím na kamarádky. Přesto mám pocit, že tohle není typické mono myšlení; všimla jsem si, že některé z mých kamarádek začaly žárlit dokonce kvůli partnerovým koníčkům (!?), dokonce i když nemluvíme o bezvýznamné kratochvíli, ale, řekněme, o skutečném atletickém talentu. Divné...
Taky jsem viděl monogamní lidi (a někdy i polyamorické), kteří začali žárlit na partnerovy koníčky a zájmy.
Ale pokud to není bezvýznamná kratochvíle, ale skutečný talent, pak myslím, že je to spíše pochopitelné. Významný atletický talent vyžaduje vyhradit si velké množství času a pozornosti a bez diskuze soupeří s citovým vztahem o čas a pozornost.
Myslím, že velmi dobrý způsob, jak se vypořádat s věcmi jako jsou koníčky a další aktivity je vlastně stejný, jak reaguji na partnery svých partnerek - otevři náruč a přijmi je. Koníček se může stát něčím, co ukrajuje něčí čas, případně se staví mezi partnery v citovém vztahu; nebo se může stát něčím, co lidé dělají společně, co je sbližuje. Nějaká nová partnerka může ukrojit čas tvého partnera; nebo se stane kamarádkou, někým, s kým také trávíš čas. (Nedávno byla jedna z mých partnerek několik týdnů mimo město a její přítel přišel a strávil s námi nějaký čas. Udržováním kamarádství s partnery mých partnerek, které má smysl samo o sobě, je můj život obohacován; partneři mých partnerek se stávají vítanou a příjemnou částí mého života.)
Samozřejmě že tohle nefunguje, pokud je ti to dělení se o čas vnuceno. Pokud tě tvůj partner nechce u svých koníčků a nebere tě v úvahu při výběru jiné partnerky, tak je to v podstatě nemožné; a v těchto případech mi připadá rozumné, že z těchto věcí nejsi nadšená; prožíváš kvůli nim naprosto konkrétní ztrátu.
Zajímavé... tvé komentáře mi hodně pomáhají vidět, jak poly vztahy mohou být méně ohrožující. Nezní to přesně tak, jako to, co mám spojené s polyamorií, ale spíš jako to, jak bych popsala skupinové manželství. Tedy v určitých směrech.
Skupinové manželství je jedna z forem polyamorie; někteří, ale ne všichni, poly lidé chtějí přesně ten druh propojení a oddanosti. Neřekl bych, že je to obvyklé pro lidi v poly komunitě, chtít skupinové manželství, a (jen tak na okraj) ironicky, někdy lidé, kteří chtějí tuto úroveň propojení, ji chtějí proto, protože sami nejsou ochotní se vypořádávat s nejistotou.
Nováčci v polyamorii, zvláště páry, které prvně probírají možnost stát se polyamorickými, se často rozhodují, jestli to, co chtějí, je blízký vztah s bisexuálním partnerem, který bude spát s nimi oběma. Teoreticky pak nezačnou žárlit, pokud budou sdílet stejného partnera, a pak nedovolí, aby ten partner měl ještě někoho jiného.
Tady je ironií to, že žárlivost nefunguje takhle přímočaře; je samozřejmě možné žárlit na partnera, který je s někým jiným, dokonce i když ty sama spíš s tím "někým". A není třeba říkat, že většina těchto párů je při hledání třetí osoby neúspěšná; viděno z pohledu té třetí osoby, to co nabízejí není tak úplně přitažlivé.
Problém s plánováním nebo vytvářením skupinového manželství je tentýž, jako při hledání manžela; pokud se na každého díváš jako na potencionálního manžela ještě před tím, než ho vůbec poznáš a zjistíš, jak se ti hodí do života, nejspíš nebudeš úspěšná.
Ideálně bych rád vztah, který vypadá jako skupinové manželství, nicméně se přímo nesnažím do tohoto útvaru lidi napasovat.
Nejsem si jistá, jestli můj muž má skutečný zájem o tuto úroveň závazku - pamatuji si, jak říkal, že chce více partnerů, protože život je jako tanec, a proč by měl tancovat jen s jediným člověkem? Moje reakce byla, že je v pořádku, když chce náhodně randit, ale skutečný vztah není jako chodit na diskotéku a párkrát si pěkně zatancovat s několika přáteli. Skutečný vztah je jako olympijské krasobruslení - většinou kvůli potřebné snaze a úsilí, ale také proto, že je těžké udržovat takovou úroveň koncentrace, intuice a chemie s více než jedním člověkem současně. Tohle není o tom říct, že potřebuješ být po celou dobu s tím partnerem - je to prostě o tom, že když kdeco sdílíš se všemi ostatními důležitými lidmi tvého života, to není krasobruslení; a je to také o tom, že pokud skutečně toužíš, aby bylo tvé krasobruslení vážně dobré, musíš vědět, že v případě konfliktu bude (téměř) kdokoli a cokoli jiného muset jít stranou tvému tréninku.
To je zajímavá analogie.
Vidím smysl toho chtít soustředit své úsilí a energii na vytváření hlubokého, provázaného, citově blízkého vztahu. Nicméně mám zkušenost, že organizovaná poly komunita má mnoho lidí, jejichž přístup je spíš podobný tvému partnerovi - lidé, kteří chtějí poznávat sexuální propojení s těmi okolo, "prozkoumávat tanec" bez toho, aby se stali příliš provázaní s jedním partnerem.
Myslím, že mnoho lidí si myslí, že slovo "polyamorie" má jediný význam, zatímco ve skutečnosti různé přístupy k polyamorii se vzájemně tak radikálně liší, v pojetí a v praxi, že mají málo společného, krom faktu, že se týkají více než dvou lidí.
Možná tohle není ani tak mono pohled na vztahy, jako můj osobní pohled. Mám tendenci být extrémně zaměřená a upřená na jakýkoli můj projekt, na kterém pracuji, včetně vztahů.
